Váš syn není člověk, který otevře vaši Persona

Tady jsou čísla, protože nálad kolem tohoto tématu je spousta a důkazů poskrovnu.

• Většina rodin si AI verze vás bude vážit, ale otevře ji jen zřídka. Deklarovaná hodnota je velmi vysoká. V průzkumu na Torontské univerzitě mezi 41 pozůstalými dospělými, představeném na CHI 2010, souhlasilo 82 % s tím, že připomínky zemřelých jsou důležité, a 78 % uvedlo, že si cení památek.

• Chtěná frekvence je nízká. Ve stejném průzkumu 73 % uvedlo, že už mají dost času na vzpomínání, 36 % by chtělo mít k tomu více příležitostí a 14 % si myslelo, že by na zemřelého příbuzného měli myslet častěji, než myslí.

• Hlas je nejsilnější materiál a zároveň nejvzácnější. Na otázku, čeho si při vzpomínání cení nejvíc, dali respondenti na první místo fotografie s 92 % a na poslední místo hlasové nahrávky s 29 %, stejně jako hudbu. Výzkumníci tento rozdíl přičítají nabídce, nikoli hodnotě: hlasové nahrávky se na rozdíl od fotografií málokdy pořizují kvůli vzpomínání, takže jen málokdo nějakou má.

• Vztah po smrti pokračuje. 53 % uvedlo, že se snažilo udržet spojení se zemřelým příbuzným naživu, což je silnější tvrzení než pouhé vzpomínání na někoho.

• Když neuděláte nic, záznam se ztratí. Fyzické předměty obvykle zdědil některý člen rodiny, zatímco nefyzický digitální majetek se běžně ztratil nebo byl rovnou zničen. 65 % respondentů nikdy nepřemýšlelo, co by se mělo po jejich smrti stát s jejich zařízeními, 80 % nemělo nic naplánováno a 56 % mělo z této otázky přesto obavy.

• O používání AI Persona neexistují žádná data. Obor je na datovou sadu příliš mladý, takže kdokoli, kdo vám ukazuje graf používání, vám ukazuje číslo, které si vymyslel, nebo číslo naměřené za osmnáct měsíců na lidech, kteří se do vzorku přihlásili sami. Vše výše uvedené jsou souvislé důkazy o fotografiích, hlasových zprávách a zděděných zařízeních z 41členného, převážně severoamerického vzorku. Procenta berte jako obrys situace, ne jako předpověď.

Vysoká hodnota. Nízká frekvence. Nikdo v těch číslech v truchlení nepodává špatný výkon. Takhle vypadá opatrování něčeho vzácného, když máte zároveň plné ruce práce s tím, že žijete (Massimi a Baecker, CHI 2010).

Váš dům je už teď plný předmětů, které se chovají přesně takhle. Krabice s dopisy na půdě, kterou otevřete dvakrát za deset let. Svatební video, které už roky nikdo nepustil a které byste nikomu nenechali vyhodit. Rukopis rodiče na vnitřní straně obálky receptáře, který nikdo nečte a pro který by někdo do hodiny sedl do auta, aby ho zachránil z hořícího domu.

Žádný z nich se neposuzuje podle zájmu. Připadala by vám ta otázka urážlivá, kdyby se někdo ptal, kolikrát za čtvrtletí dopisy otevřete, než se rozhodnete, zda si je nechat.

Takže když říkáte, že by to nikdo nepoužíval, ujasněte si, jaké tvrzení vlastně pronášíte. Pokud myslíte, že s vaší Persona nebudou mluvit každý týden, skoro jistě máte pravdu a týdně nikdy nebylo v plánu. Pokud myslíte, že pro ně vaše Persona bude bezcenná, je to mnohem silnější tvrzení a důkazy ukazují opačným směrem.

Existuje jeden pečlivý popis toho rytmu zevnitř. Ve studii ReFind z CHI 2020 výzkumný tým vytvořil ruční předmět, který čerpá z archivu 63 označených fotografií zemřelé matky první autorky, a první autorka s tímto kusem deset týdnů žila a vedla si deník každé interakce. Na předmět se dívala každý den. Obrázky mu za těch deset týdnů poslala jen dvanáctkrát, sedmkrát z toho jen jako způsob, jak se ozvat, a píše, že nechtěla své používání předmětu vynucovat, a proto posílala obrázky, jen když pocítila skutečnou osobní pohnutku. Jedna osoba, a ona to říká otevřeně. Stálá nenápadná přítomnost, skutečný kontakt tu a tam, nikdy podle rozvrhu.

Lidé uchovávají nahrávky hlasu zemřelého, i když je nahrávka banální a nikdy nebyla určena k uchování. Nahrávka nemusí být dobrá. Nahrávka musí existovat.

Torontská studie na to narazila téměř jako na vedlejší efekt. Fotografie, poznamenali výzkumníci, se pořizují záměrně a jsou výslovně určeny ke vzpomínání. Hlasové nahrávky ne. Vznikají nahodile, jako hlasové zprávy a praktická sdělení, a lidé na ně narazili, aniž to zamýšleli. Studie uvádí, že tyto nahrávky vyvolávaly vzpomínky velmi silně a že účastníky překvapilo, jak silně.

Jedna účastnice popsala, že její manžel nechával zprávu na záznamníku svého otce, zapnutou přímo na lince, po dlouhou dobu. Řekla, že zprávu nechali, „dokud to nezačalo být příliš strašidelné“. Praktický pozdrav zůstal na telefonní lince aktivní dlouho po bodu, kdy to bylo ještě snesitelné, v domě, kde už někdo ten nepříjemný pocit nahlas pojmenoval, a studie nezaznamenává, proč nikdo zprávu nesmazal dřív.

Jiná účastnice téže studie řekla, že jí nejvíc chybí, že vůbec nemá nahrávku hlasu své matky.

Fotografie jsou na prvním místě s 92 %, hlasové nahrávky na posledním s 29 % a výklad tohoto rozdílu samotnými výzkumníky se týká nabídky. Hlas je v té práci nejsilnější materiál a zároveň nejvzácnější, ze stejného důvodu. Hlas se vždycky zachytil jen náhodou.

Většina rodin má tři nebo čtyři generace zdokumentované na fotografiích a mezi nimi ani jediný hlas.

Takže srovnání, které ve vás ta obava dělá, je špatné. Stavíte Persona vytvořenou z vašich vlastních odpovědí a vaším vlastním hlasem proti hypotetické rodině, která by každý den mluvila se zemřelým rodičem. Skutečné srovnání je s tím, co účastníci z Toronta skutečně popsali, že si ponechali: krátká, náhodná, zcela nenápadná nahrávka, kterou nikdo v domě nedokázal smazat.

Jen velmi málo z toho je doopravdy o přihlašování.

Pod tím se skrývá obava, že vaše děti vás nepotřebují tolik, jak byste si přáli, a že tichý přehled návštěv by to dokázal. „Nebudou to používat“ se říká mnohem snáz než „Nejsem si jistý, že jsem středem jejich života tak, jako jsou oni středem mého.“ Přistihl jsem se, že jsem po té snazší větě sáhl taky.

O té obavě dvě věci. První je, že je zčásti pravdivá, a tak to má být. Dospělé dítě, které vydrží tři týdny bez zavolání, je dospělé dítě, kterému se daří. To je výsledek, ke kterému jste desítky let směřovali. Nízké využívání, dokud žijete, není soud o vaší hodnotě. Je to zpráva o vašem úspěchu a každé zdárné dospělé dítě ji podává.

Druhá je, že se situace mění. Badatelé zabývající se zármutkem mají pro vzorec za oněmi 53 %, kteří řekli, že se snažili udržet spojení se zemřelým příbuzným naživu, název: pokračující pouta (continuing bonds). Znamená to, že lidé se od mrtvých neodpojí a neuloží je do šuplíku, ale vztah nesou dál v proměněné podobě. Tým ReFind tuto myšlenku zužuje na ongoingness (trvající přítomnost), na ty části pouta, které jsou živé a spojené s tím, co se v životě člověka děje právě teď.

Proto je muž u kuchyňského stolu špatný muž, kterého si představujete. Váš syn ve čtyřiapadesáti, tři měsíce po vašem pohřbu, který přemýšlí, jak se svým dítětem promluvit o něčem, co jste mu kdysi řekli, je jiný člověk, a právě on drží přihlašovací údaje. Chcete-li získat představu o otázkách, které přicházejí v tom věku a ne v tomto, co se vás bude vaše dítě chtít zeptat ve třiceti rozebírá ty, které se objevují pozdě. Publikem je verze vaší rodiny, která zatím neexistuje, a vy žádáte současnou verzi, aby hlasovala za ni.

Nikoho nemůžete přinutit, aby se přihlásil. Pravděpodobnost zvyšují dva vstupy a jeden oblíbený test nehýbe vůbec ničím.

Konkrétní podrobnosti, ne obecné pravdy. Persona postavená na větě „Tvrdá práce pro mě vždycky byla základ“ nestojí za otevření. Persona, která zná jméno předáka z dílny, o co se v rodině ve skutečnosti hádalo, proč jste odešli z druhého zaměstnání a přesně jak děláte guláš, za otevření stojí, protože k ničemu z toho nevede žádná jiná cesta. Konkrétnost je celý rozdíl mezi blahopřejnou kartou a odpovědí, kterou nikdo jiný na světě nedá. Pokud si myslíte, že žádné takové podrobnosti nemáte, věci, které umíte jen vy je stránka právě pro to, protože praktické znalosti, které lidé považují za běžné, bývají materiálem, který nikdo jiný dodat nemůže.

Příležitost. Lidé nic neotevírají bez důvodu. Otevřou to, když důvod přijde: první dítě, diagnóza, výročí, hloupá hádka, stěhování, recept, který nikdo nezapsal, otázka, jací jste byli v jejich věku. Příležitosti se vyrobit nedají. Můžete ale zařídit, aby odpověď už existovala, když nějaká nastane. Rodiny, které spolu příliš nemluví, mají největší propast mezi tím, co se ví, a tím, co bylo zapsáno, a v takových rodinách přicházejí otázky pravděpodobněji až po pohřbu. Ta poslední část je úvaha, ne výzkum, a je to situace, pro kterou je tato práce určena.

A test, který ignorujte: předem se jich zeptat, zda by to používali. Zeptat se nic nestojí a odpověď vypovídá velmi málo, protože žádáte šestadvacetiletého, aby předpověděl chování čtyřiapadesátiletého, kterého nepotkal. Ptejte se klidně, pokud vás to uklidní. Nenechte ale pokrčení rameny uzavřít otázku.

Tříminutový test, který můžete tento týden provést s telefonem

Otevřete v telefonu aplikaci hlasových poznámek. Nahrajte tři minuty odpovědi na jedinou otázku, na kterou umíte odpovědět jen vy. Ne „jakou radu byste dali“. Něco, v čem odpověď obsahuje vlastní jméno. Jak se jmenovala ulice a kdo bydlel na jejím konci. Co jste si doopravdy mysleli v týdnu po narození prvního dítěte, včetně toho, co jste tehdy neřekli. Jak se vyrovnáváte s tím jedním příbuzným, kterého všichni považují za obtížného. Co byste řekli, kdyby vám ve dvě ráno zavolali kvůli práci.

Pak soubor pošlete e-mailem sami sobě s předmětem, který by dotyčný skutečně vyhledal.

To je celý test. Tři minuty, žádné peníze, a řekne vám víc než další čtrnáct dní přemýšlení. Pokud půjde dobře a budete chtít další podněty stejného druhu, metoda jak se sami správně vyzpovídat je popsána zvlášť a staví na stejném pravidle: otázky, v jejichž odpovědích jsou vlastní jména.

Začněte budovat svůj odkaz Bezplatné vytváření, 25 vzpomínek, bez nutnosti karty.

Někteří lidé to nechtějí a nikdy nebudou chtít. To je legitimní postoj, nikoli selhání představivosti, a každá poctivá verze tohoto produktu jim musí dovolit odmítnout. Raději to přiznám naplno, než abych někomu rozmlouval rozumnou námitku.

Etická literatura je k verzi, která se pokazí, přímočará. V článku z roku 2024 v časopise Philosophy & Technology dva badatelé z Cambridge rozebírají spekulativní scénář, o němž výslovně říkají, že jde o design fiction, nikoli o skutečný případ: muž v paliativní péči určí své dvě dospělé děti příjemci svého deadbota, aniž by se jich ptal na souhlas. Jedno z nich s tím nechce mít nic společného a je zavaleno upomínkami a oznámeními. Druhé se snaží službu deaktivovat a je odmítnuto, protože to byl otec, ne děti, kdo předem zaplatil dvacetileté předplatné.

Jejich doporučením je zásada designu, kterou nazývají vzájemný souhlas: lidé na přijímající straně by měli dát výslovný souhlas dříve, než jsou se službou vůbec seznámeni, a měli by moci kdykoli později odmítnout.

Řekněte to svým lidem. Zeptejte se jich nejdřív. Persona, která na někoho vybafne bez ohlášení, je jediná verze tohoto, proti které existuje vážný argument, a každá firma, která dodá verzi s překvapením, si zaslouží odezvu, která ji čeká.

Když jim to řeknete, získáte i něco užitečného. Jejich reakci hned teď, jejich otázky a často seznam věcí, na které by se chtěli zeptat a které by vás samotné nikdy nenapadly.

Předpokládejme, že máte pravdu. Vaše děti otevřou vaši Persona jednou ze zvědavosti, celá věc jim připadne divná a už se nikdy nevrátí. To vás stálo pár večerů a odpoledne pocitu, že si připadáte hloupě. Při kurzu, který jste nedokončili, jste přišli o víc.

Teď předpokládejme, že se mýlíte. Vaší dceři je jedenapadesát. Jste devět let mrtví. Něco se stane a ona vám o tom chce říct nebo se na to zeptat, a existuje verze vás vytvořená z vašich vlastních odpovědí, vaším vlastním hlasem, která otázku přijme a odpoví tak, jak jste skutečně odpovídali.

Na jedné straně je šest promarněných večerů. Na druhé jediná cesta k něčemu, co by jinak neexistovalo vůbec.

Výchozí stav také není neutrální. Znepokojení a nepřipravenost jsou běžným stavem: 65 % nikdy nepřemýšlelo, co se má stát s jejich zařízeními, 80 % nemělo nic naplánováno, 56 % mělo z té otázky přesto obavy. Fyzické předměty se zdědily. Digitální se ztratily nebo byly zničeny. Není to příběh o nedbalosti. Takhle se ztrácí hlas.

<blockquote class="quotable"> Frekvence je špatné měřítko pro cokoli, co se uchovává po zemřelém. Krabice s dopisy na půdě se otevře dvakrát za deset let a přesto by se vynesla z hořícího domu. AI verze rodiče se posuzuje stejně. Rozhodující je, zda odpověď existuje ve chvíli, kdy se někdo konečně zeptá. </blockquote>

Mechanismy v Afterlife.ai™ počítají s tím, že používání bude příležitostné a že souhlas platí oběma směry.

Průvodce zvaný Idy® vás vyzpovídá, místo aby vám podal formulář nebo prázdnou obrazovku nahrávání. Idy položí otázku, vyslechne odpověď a navazuje na ni, čímž z vás vytáhne předáka z dílny místo „Tvrdá práce pro mě vždycky byla základ“. Právě tyto konkrétní podrobnosti se otevírají o roky později.

Vaše odpovědi se stávají vzpomínkami. Vaše Persona odpovídá z těchto vzpomínek vaším klonovaným hlasem. Pravidlo, které systém vynucuje, zní, že konkrétní fakta o vašem životě musí odpovídat něčemu, co jste skutečně nahráli, takže vaše Persona nikdy nevymýšlí to, co jste neřekli.

Vy určujete lidi, kteří dostanou přístup. Tento seznam vzniká, dokud žijete, a proto je jeho sestavení okamžikem, kdy jim to řeknete, a okamžikem, kdy mohou odmítnout.

Za vašeho života se nic neuvolní. Přístup se otevře až po Executor Lock™, sedmidenním procesu ověřovaném důkazy. Tvrzení, že někdo zemřel, musí přečkat týden zkoumání, podložené dokumenty, než se cokoli otevře. V okamžiku uzamčení se vaše Persona uloží celá jako snímek: nic se neořezává, nic se nepodhodnocuje. Verze, ke které se vaše rodina dostane v roce 2049, je verze, která existovala v onen den. Pokud chcete postup samotného budování krok za krokem, jak vytvořit AI verzi sebe sama vás procesem provede, a pokud je vaší skutečnou otázkou přesnost, co se stane, když se vaše Persona zmýlí popisuje, jak se s chybami nakládá.

Teď limity, od lidí, kteří to postavili. Nemůžeme nikoho přinutit, aby vaši Persona otevřel, a záměrně jsme nepostavili nic, co by ho k tomu nutilo, protože truchlící člověk, kterého pobízí účet zemřelého rodiče, je přesně to selhání, proti kterému tato stránka argumentuje. Váš seznam určených osob je tak přesný, jak aktuální kontakty udržujete, takže seznam vytvořený jednou a nikdy znovu neprohlížený je nejpravděpodobnější cesta, jak se to všechno nedostane k nikomu. A vaše Persona zná jen oblast, kterou jste pokryli v rozhovorech, takže otázka, na kterou jste nikdy neodpověděli, nevyprodukuje vymyšlenou odpověď, ale ani skutečnou. Žádná funkce to nespraví. Spraví to zodpovídání dalších otázek a také kontrola seznamu určených osob jednou ročně.

Tento spor nevyřešíte tím, že budete víc přemýšlet o svém synovi. Vytvořte 25 vzpomínek zdarma, bez zadávání karty, a nechte odpovědi, ať vám řeknou, zda tu je něco, co stojí za uchování. Toto bezplatné vytváření nevyprší, takže můžete otázky nechat rok napůl zodpovězené a vrátit se, až nastane příležitost. Pokud později budete chtít vědět, co přidávají placené plány, můžete porovnat, co jednotlivé plány zahrnují, ačkoli na tom nic na této stránce nezávisí.

Začněte budovat svůj odkaz Bezplatné vytváření, 25 vzpomínek, bez nutnosti karty.

Existují nějaká data o tom, jak často rodiny tyto věci používají?

Ne, a každému, kdo tvrdí opak, nevěřte. Obor je na trvalá data o používání příliš mladý a čísla, která se šíří, pocházejí z krátkých časových oken a z uživatelů, kteří se do vzorku přihlásili sami. Poctivé důkazy jsou souvislé: výzkum toho, co pozůstalí dělají s fotografiemi, hlasovými zprávami a zděděnými zařízeními, kde vysoká deklarovaná hodnota stojí vedle nízké udávané frekvence používání.

Co když mým dětem celý ten nápad přijde strašidelný?

Některým lidem ano, a to je skutečná odpověď, nikoli reflex, který je třeba vyvracet. Etický článek z Cambridge z roku 2024 o této technologii doporučuje zásadu vzájemného souhlasu: lidé, kteří by Persona dostali, by měli souhlasit dřív, než se s ní seznámí, a měli by moci později odmítnout. Řekněte rodině, co budujete. Pokud někdo řekne ne, mělo by mu být umožněno říkat ne dál.

Mám jim říct, že to dělám, nebo to nechat jako překvapení?

Řekněte jim to. Překvapení je jediná verze, před kterou etická literatura aktivně varuje. Když jim to řeknete, získáte také jejich reakci hned teď, jejich otázky a často seznam věcí, na které by se chtěli zeptat a které by vás samotné nikdy nenapadly.

Kolik to stojí a vyplatí se to, když moji Persona otevřou jen dvakrát?

Můžete začít budovat od 25 vzpomínek zadarmo, bez zadání karty, a toto bezplatné budování nevyprší, takže vás rozhovor stojí čas, ne peníze. K druhé půlce otázky: porovnejte náklady s výsledkem, kdy to opravdu chtějí, a ne s výsledkem, kdy pokrčí rameny. Pár večerů proti tomu, co může být jediná nahrávka vašeho hlasu, jakou kdo pořídil záměrně, není těsné rozhodování.

Komu patří moje Persona a dá se to celé smazat?

Dokud žijete, vaše Persona patří vám. Smazáním účtu se odstraní vše, co je pod účtem uloženo, jedním kaskádovým krokem: vzpomínky, nahrávky, nahraná média i samotné přihlášení. Jedno poctivé upozornění, protože to je věc, kterou lidé zjistí v nejhorší chvíli: pokud jste už působili jako vykonavatel v cizím Executor Lock, vaše vlastní smazání je blokováno, dokud se tato povinnost neukončí. Po Executor Lock mají určení lidé přístup za podmínek, které jste stanovili. Nikdo váš hlas nekupuje, neprodává ani nelicencuje. Pokud určená osoba nechce mít s tím nic společného, nic ji nenutí se účastnit.

Co se stane, když společnost zanikne?

Žádná společnost nemůže slíbit, že bude v roce 2049 existovat, a ta, která to slibuje, slibuje příliš. Záleží na tom, co z toho můžete dostat ven a s jak dlouhým předstihem se to dozvíte, takže se na to zeptejte kteréhokoli poskytovatele, než začnete, včetně tohoto. Zeptejte se, co export obsahuje a v jakém formátu, protože odkaz, který si nemůžete odnést, je odkaz závislý na tom, že firma přežije.

• Můj život není dost významný na to, aby po něm něco zůstalo. Pokud je hlubší pochybností, zda si váš život něco takového zaslouží, začněte tam, ne tady.

• Není Persona morbidní?. Pro čtenáře, jehož rodina nereaguje tolik „to nebudu používat“ jako spíš „proč myslíš na umírání“. Najdete tam i společensky trapnou verzi této námitky.

• Není příliš brzy na to vytvořit si Persona?. Námitka o načasování, která obvykle přichází spolu s touto.

• Co vlastně říct AI verzi sebe sama?. Pokud jste za námitkou a uvízli na prázdné stránce, toto je další krok.

• Etika AI Persona zemřelých. Rozdíl mezi tím, když si ji vytvoříte sami za života, a tím, když vás někdo rekonstruuje potom, kam míří většina kritiky této technologie.

Každé číslo zde pochází z recenzovaných konferenčních článků a časopiseckých studií přečtených celých, ne z tiskových ohlasů na ně: dva články z CHI o zármutku a zděděných předmětech, jedna autobiografická designová studie a jeden etický článek z roku 2024 o odvětví digitálního posmrtného života. Všechny čtyři jsou uvedeny níže s DOI, abyste mohli čísla ověřit u zdroje.

Co není vyřešeno: nikdo nemá data o používání AI Persona členů rodiny, protože obor je příliš mladý. Procenta zde popisují, jak pozůstalí zacházejí s fotografiemi, hlasovými zprávami a zděděnými zařízeními, z 41členného, převážně severoamerického vzorku získaného přes Craigslist, sněhovou kouli (snowball sampling) a inzeráty v novinách, z nichž 40 bylo ze Severní Ameriky. To jsou souvislé důkazy, ne důkaz o tom, jak by se zachovala vaše vlastní rodina, a tato stránka netvrdí nic jiného.

Našli jste tu něco nesprávného nebo zastaralého? Napište nám přes kontaktní stránku a stránku opravíme.

1. Massimi, M. a Baecker, R. M. (2010). A death in the family: opportunities for designing technologies for the bereaved. Proceedings of the SIGCHI Conference on Human Factors in Computing Systems (CHI '10), 10. dubna 2010. University of Toronto. DOI 10.1145/1753326.1753600. Plný text PDF: dgp.toronto.edu. Průzkum n=41 úplných odpovědí plus 10 následných rozhovorů; všichni účastníci ztratili člena rodiny v předchozích pěti letech. Zdroj všech procent citovaných na této stránce a příběhu o záznamníku.

2. Wallace, J., Montague, K., Duncan, T., Carvalho, L., Koulidou, N., Mahoney, J., Morrissey, K., Craig, C., Groot, L., Lawson, S., Olivier, P., Trueman, J. a Fisher, H. (2020). ReFind: design, lived experience and ongoingness in bereavement. CHI '20. DOI 10.1145/3313831.3376531. Volně přístupná kopie: Sheffield Hallam University Research Archive. Autobiografická designová studie, výpověď první autorky, n=1. Zdroj desetitýdenního období, archivu 63 označených fotografií, údaje o dvanácti obrázcích a sedmi přihlášeních a definice ongoingness.

3. Hollanek, T. a Nowaczyk-Basinska, K. (2024). Griefbots, Deadbots, Postmortem Avatars: on Responsible Applications of Generative AI in the Digital Afterlife Industry. Philosophy & Technology, vydáno 9. května 2024. Leverhulme Centre for the Future of Intelligence, University of Cambridge. DOI 10.1007/s13347-024-00744-w. Volně přístupná kopie: Cambridge University Repository. Zdroj principu vzájemného souhlasu a scénáře popsaného na této stránce, což je třetí ze tří designových fikcí v článku („Stay“), o které autoři výslovně uvádějí, že je spekulativní a nikoli zpráva o skutečné rodině.

4. Odom, W., Harper, R., Sellen, A., Kirk, D. a Banks, R. (2010). Passing on and putting to rest: understanding bereavement in the context of interactive technologies. CHI '10, 10. dubna 2010. DOI 10.1145/1753326.1753601. Doprovodná studie CHI 2010 o zděděných digitálních a fyzických předmětech. Pouze pozadí; žádné číslo na této stránce z tohoto článku nepochází.

Naposledy zkontrolováno: 30. července 2026. Tato stránka neobsahuje žádná právní tvrzení ani tvrzení o pravidlech platforem a podléhá 90denní revizní lhůtě.